Kapitola 4
Sol učinil slib, „V dobách nouze vám pošlu šampióna, proto aby moje děti neskončili srovnány se zemí“. A tak se taky stalo.
Ač se to zdálo naprosto nemožné sjednotit rozdělené klany, které také válčily mezi sebou, z rozlehlých plání povstal vůdce s nevídanou moudrostí a chrabrostí, Maliken Grimm. Grimm se řídil podstatou Prorokova učení, vkládal veškerou svoji snahu k nalezení způsobu, jak zlomit vůli lidí a jednou provždy je sjednotit. Sám mezi těmi, jenž povstali po pádu předků, se Grimm zaměřil na možnost spojení všech „dětí Sola“ silou zbraní.
Přesvědčen, že svým triumfem sjednotí lidstvo a ospravedlní všechny hříchy a vůli obětovat své bratry kvůli své vlastní spáse a že zas jednou bude vládnout všemu živému, pustil se do války s ostatními klany. Jeho metody byly brutální, jeho Legionáři disciplinovaní a neúnavní. Jako první se vydal do hor, kde si podmanil Stavitele, aby zásobovali jeho rostoucí armádu zbraněmi, kterým se žádné jiné nevyrovnají. Potom se vydal na chrámy Řádu, kde spojením železa a zlata, vytvořil armády misionářů, které si osvojili duchovní kontrolu nad člověkem, a vydali se na křížovou výpravu k hranicím civilizace. Od té chvíle Grimmova Legie pochodovala pod požehnáním a opatrovnictvím Solových Kaplanů.
Bylo to proti Barbarům, kteří bránili hranici lidí po staletí, kde Grimm věděl, že bude muset podstoupit nejtěžší zkoušku. Uběhlo celých dvanáct krvavých let, kdy jeho armády podnikaly nájezdy do kopců a lesů, kde čelili svým nepřátelům, kteří ač neorganizovaní oplývali nebývalou statečností. Bojovali nejen jejich muži, ale také ženy a děti, staří bojovníci ostřili své hole, aby mohli bojovat po boku svých příbuzných. Každý akr jenž padl pod okupaci Legie, byl plný zrádců a skrytých nepřátel, a každá obsazená míle byla zaplacena krví. Ke konci se zbývající bojovníci Barbarů spojili, aby čelili Legii v poslední zoufalé bitvě. Ale i přes jejich odvahu neměli šanci proti disciplinované armádě Grimmových vojáků, kteří byli dobře zásobeni od stavitelů a pod ochranou rukou s léčivými schopnostmi kaplanů. Nakonec ale i ti nejhrdější bojovníci přísahali věrnost a podporu Grimmovi a jeho Legii.
Vyčerpán a zbrocen krví ze své poslední bitvy, měl Grimm jen malou touhu čelit nepřátelům, kteří byli ještě více zákeřní než ti předchozí. Poslal tedy své velvyslance vyhledat Zvědy. Mnoho divizí legionářů se vypravilo do vzdálené divočiny a nikdy se nevrátilo. Jestli to byli lidé nebo bestie, kdo ukončil jejich putování, to se Grimm nikdy nedozvěděl, ale nakonec když ztratil dvěstě mužů, se on sám v čele skupiny svých vyvolených bojovníků vydal hledat vůdce Zvědů.
Jak postupoval temnou krajinou Bestií, trýznili ho strašné noční můry kde na pusté planině stála jediná chýše, v níž si vychrtlý pohanský muž pohrával s časem, vábil Grimma a sliboval mu…. něco, o čem neměl ani zdání. Ještě předtím než pochopil podstatu těchto snů, ocitla se jeho skupina obklíčena armádou Zvědů.
Každý z nich třímal v rukou luk připraven zaútočit. Legionáři pozvedli štíty a napřáhli sekery. Kaplani začali odříkávat modlitby a připravovat kletby. Ale Grimm jim bez váháni nařídil, aby zůstali klidní. Z řad Zvědů vystoupila jejich královna, žena nesmírné krásy s mrazivě-modrýma očima. Jmenovala se Andraste. Pohledy obou vůdců se střetl, oba nebojácní a nikdy neporažení, a v tomto okamžiku o sobě věděli všechno.
Byl to spíš respekt než láska, pro jejich srdce, která odolávala emocím. Vzniklo mezi nimi pouto, které již nemohlo být zlomeno. Ticho drželo armádu v pozoru, ale věrní vojáci, kteří již znali dobře své velitele pochopili, že dnes se již žádný boj konat nebude. Všichni postupně sklonili své zbraně a podali si ruce. Od této chvíle jsou lidé sjednoceni pod jednou vlajkou.