Kapitola 1
Ten, kdo se staví k Solu-Stvořiteli zády, ten, kdo vytáhne zbraň na svého bratra, staví se jen a jen proti sobě!
-Kodex Slunce
V dávných dobách ztracené civilizace vládl člověk celému světu i všemu živému, od stříbřitých rybek v divoké řece po volně běhající zvěř, všichni mu vzdávali hold. Stvořitel dal Lidem dar vědění, nebylo nic, co by staří Antikové nemohli dělat. To je známo všem, kteří měli tu možnost vidět prázdné město hluboko v džungli, zarostlé k nepoznání a pomalu hnijící, doklad toho, že člověk byl jeden z prvních.
Lidé si ale mohli za svůj pád sami. Místo toho, aby se zajímali o ovládnutí a soužití se všemi nižšími tvory, snažili se získat vládu jeden nad druhým. V rozporu s Boží vůlí se obrátili na své bližní. Strašná válka se hnala zemí, všude se šířila smrt a utrpení. Vrazi brzo zapoměli nejen na své přátelské závazky ke svým bližním, ale také na svou poslušnost k Solu-Stvořiteli. Vyřezávali falešné modly, které zapalovali, vysmívali se Jeho laskavosti a předkládali tyto zrůdnosti nebesům.
Jenže modly začaly padat na zem a zapalovaly velká města celého světa. Všechna ta zloba proměnila v popel celou jednu třetinu Solových dětí. Zuřivé bouře pustošily zemi, roznášejíc zhoubný popel padlých, ve kterém stále přebývaly ztracené duše a nenávist. Popel se šířil jako mor a tam kam dopadl, nebyla už žádná šance na život. Muži a ženy utíkali do svých domovů, do měst která ještě stála, stála sama a v prázdnotě.
Ani s touto strašnou událostí války neustaly. Každá smrt si žádala odplatu. Hříchy se hromadily, vraždění neustávalo a nabíralo na krutosti, dokud se ze samého utrpení samotná Země nerozechvěla a nezačala praskat. Mohutné hory se vzedmuly a zase dopadly, toky řek se začaly obracet a oceány zaplavily nová území. Po celém světě se začaly otevírat propasti, a jako obrovské jizvy zhyzdily zemi. Ti, kteří číhali v temnotách, jim říkali Brány do pekel.
Z nich pak přišlo na Zem samo peklo. Čekali snad tito démoni na svoji šanci, jako kroužící supi, číhající v tichém letu na svoji oběť, až lidé obrátí svoje zbraně proti sobě? Nebo poslechli volání trpících duší, a jsou tu jako odpověď na porušení závazku samotného stvoření? Možná, že s neustálým nárustem smrti peklo prasklo ve švech a poslalo na zem zpátky duše padlých pomstít se na svých vrazích. Ať to bylo tak či onak, dnes již na odpovědi nezáleží.
Kdekoliv se lidé snažili ukrýt, nezáleželo na tom jak daleko, v odlehlých lesích, vysokých horách, pekelní lovci si je našli. Démoni na sebe brali mnoho podob, jaké si jen v těch nejhorších nočních můrách lze představit, tak rozdílní, ale přesto jednotní ve své nejhorší podobě. Ti, jenž byli zabiti, poznali smilování, oproti těm, kteří byli zajati a dovlečeni zpátky k praslinám. Tam pak byli mučeni dokud je neosvobodila sama smrt.
Ti, jenž se skrývali, umírali, Ti, jenž se snažili utéct, umírali, Ti, jenž bojovali, umírali. Ti, kteří se k démonům modlili, podlehli smrti také. Vyprahlá koryta řek se plnila lidskou krví, z otevřených plání se stávaly obětní oltáře. Matky už neznaly nic jiného než pláč svých dětí, srdce jejich mužů je zradila.
Až když se démonům nedostávalo kořisti, až když viděli lidstvo jako pouhé bezduché kusy masa v roztrhaných hadrech, stáhli se zpět do svých děr, nechávajíc za sebou jen vybledlé kosti a nepřirozené ticho. Až nakonec zmizeli úplně, nezbylo po nich nic než jen praskliny v podobě jizev, které upomínaly na jejich příchod na svět.
Šílenství skončilo, ale za jakou cenu? Lidé upadli do temnoty, ze které se již nikdy nedostali. Horší než divoká zvěř, které kdysi vládli, jen stín slávy svých předků, přežívali v této chmurné existenci ještě věky.